ART GALLERY

Jiří Valoch

Jiří Valoch
Jiří Valoch
Jiří Valoch
Jiří Valoch

Jiří Valoch

Spolek knihomilů Biblios a Papírenská manufaktura Velké Losiny vydávají jako VI. svazek edice Stínová knihovna, kterou řídí esejista Jakub Guziur, knihu textů významného českého umělce Jiřího Valocha.

Koncepce, typografie a výtvarná redakce Jiří Šigut

Bibliofilie (kniha - objekt) obsahuje osm konceptuálních básní Jiřího Valocha v bilingvním česko německém vydání.

Překlad německého textu Ingeborg Fialová - Fürstová

Svazek výtvarně doprovází výtvarná interpretace fotografické série Jiří Valoch pronouncing his poem Poem konceptuálního umělce Jiřího Šiguta.

Bibliofilie je tištěna na ručně čerpaném papíru Losín®.

Oproti původně zamýšlenému nákladu padesáti výtisků, jak je uvedeno v tiráži, bylo na přání autora realizováno pouze dvakrát patnáct číslovaných a signovaných výtisků ve dvou barevných variantách.

K vydání připravil a doslov napsal Jakub Guziur.

Finalizaci a ručně šitou vazbu realizovalo Knihařství Jiří Fogl a Pavlína Rambová, Žamberk.

 

Formát: 210x210 mm (po rozložení 420x420 mm), 44 stran

Kód: ISBN: 978-80-87466-16-2

 

 

 

Ručně šitá vazba:
7 700,00 Kč (s DPH)
7 000,00 Kč (bez DPH)
Celokožená vazba:
12 100,00 Kč (s DPH)
11 000,00 Kč (bez DPH)

Jiří Valoch

Teoretik a kritik umění, publicista, kurátor výstav, konceptuální umělec. Tvůrce vizuální a konceptuální poesie, fotografické poesie a fotografických konceptů, textových instalací a konceptuálních kreseb.

V letech 1965-1970 studoval germanistiku, bohemistiku a estetiku na FF MU v Brně (diplomová práce o typologii a genezi vizuální a fónické poesie). V 60. a 70. letech se zabýval tvorbou vizuální a konceptuální poesie zaměřenou na reflexi jazyka, textovými instalacemi a konceptuální kresbou, akcemi zasahujícími do oblasti body artu, land artu a konceptuální fotografie. Jeho básnické texty na hranici slova a obrazu se postupně radikálně proměňují, stále více reflektují vlastní jazyk, práce s textem je podřízena přísnému konceptu, navrací se k tradičně pojatému lineárnímu básnickému textu, svázanému nejčastěji s klasickou formou haiku. Roku 1963 začal experimentovat s ryze estetickými kvalitami struktur jednoho prvku strojopisu, nejčastěji teček. Roku 1964 se radikálně přiklonil k nesémantické vizuální poesii, jež využívala strojopisu k vytvoření ryze estetických struktur, typogramů. Od roku 1965 vytvářel optické texty, vznikající vrstvením a posuvem dvou identických struktur jediného grafému, dále rytmické texty, jejichž jediným materiálem je pomlčka, a od roku1966 konkrétní texty, jejichž struktura vznikla pravidelným střídáním dvou či tří elementů.

Řazením několika listů minimalistických strojopisných struktur vznikly první autorské knihy (první série je z roku 1968), toto médium provází celou jeho další práci.

V letech1969-1972 pořádal fotograficky dokumentované minimální akce a intervence v přírodním prostředí (např. 10 bílých čtverců, 1970, 12 bílých tyčí, 1970). V letech 1969-1970 tvořil fotograficky dokumentované sémantické, většinou verbální zásahy na lidském těle, tzv. body poems (např. Sebesignatura-vlastní podpis na vlastním těle, 1972), pracoval s fotografií, vytvářel tzv. fototexty, verbální intervence do negativů a pozitivů (např. Stopy, 1973), dále dokumentace verbálních zásahů do přírodních prostředí a dokumentace textových akcí. Od roku 1970 do konce 70. let vytvářel fotografické série konceptuálního charakteru, texty na pomezí konceptuální poesie a koncept artu. Usiloval v nich o krajní redukci při zachování plné sémantické kvality. Roku 1971 vzniklo dílo 8 concepts, osm listů kartonu, kde na každém z nich bylo vytištěno jedno anglické slovo, dále v letech 1973-1975 time pieces, kresebné záznamy minimálních časových úseků, determinovaných pouze motorikou ruky a časovým limitem, nebo concentrations, pokusy reflektovat kresbou určitý pojem bez zrakové kontroly. Rozvíjel různé možnosti konceptuální poesie a konceptů-tautologie, sémantické posuny a komplikace, repetitivní monotónní texty, barevné texty, vztahy, sémantické kresby. Začaly vznikat první projekty textových instalací, někdy v kombinacích s objektem. Všechny tyto realizace vycházejí z možností jazyka, někdy oproštěného na jediný význam, který buď funguje sám o sobě nebo v kontextu s minimální kresbou či barevným zásahem. V letech1980-83 vznikly velké série prací, tvořené jediným významem, krajní zobecnění, vztahující se k samotné matérii textu. V 80. letech pokračoval v předcházejících typech krajně redukovaných prací, v letech 1984-85 vytvořil první série textů, sestávající z několika sekvencí hierarchicky a kontextově z různých rovin, čímž se snažil překročit vnitřní uzavřenost jazykového elementu či struktury. V pol. 80. let vytvářel instalace, nejdříve v neoficiálních prostorech, později ve výstavních síních, pro které je charakteristická redukce na minimum verbalizovaných významů. Vznikaly textové kresby s distribucí identických nebo několika různých významů v ploše, od 1992 práce na papíře a instalace z jednotlivých grafémů, jejichž úhrn tvoří jediný významový paradox-krajní redukce jazykového materiálu při zachování významovosti, bezprostředně spjaté s matérií papíru nebo stěn. Je jedním z představitelů českého konceptuálního umění se silnými vazbami k poesii (např. klasická japonská forma haiku). Dominantní část tvorby patří k linii konceptuálně orientovaného umění. Projekty instalací z posledních let, počítačové grafiky, vycházejí z Valochových projektů instalací textů na stěnách, které vznikaly jako kresby od roku 1971.

Od 70. let působil jako kurátor Domu umění města Brna, kde realizoval především výstavy významných osobností českého poválečného umění (např. V. Boudníka, M. Knížáka, J. Koláře, B. Kolářové, A. Šimotové, L. Nováka), byl autorem prvních československých výstav počítačové grafiky a grafických partitur. Spolupracoval na neoficiálních výstavách, samizdatových katalozích a sbornících. Autor několika monografií a řady katalogových textů.

 

Jiří Šigut

od roku 1985 do roku 1991 se Jiří Šigut (*1960) zabýval fotografickými záznamy, kde programově nevstupoval do procesu dlouhotrvající expozice. Pro toto tvůrčí období je charakteristické, že fotografie vznikaly jako záznamy mimouměleckých, nijak nestylizovaných činností, takže záznam byl skutečnou referencí o tom, co se stalo a dostalo bez jakékoliv manipulace na citlivou vrstvu negativu. Ve svých Poznámkách k fotografii z let 1984-1985 autor píše: „Domnívám se, že právě pomocí potřebné délky expedice, případně jejího spojení s pohybem lze zachytit jinak nepostižitelnou mnohotvárnost zobrazené skutečnosti z úhlů nebo míst, které v témže čase vidět vcelku a najednou nemůžeme." Tématy tohoto způsobu vizualizace času se stávaly obvyklé činnosti (cesty autobusem, vlakem, výtahem, procházky, nákupy...) nebo také záznamy teploty okolí v interiérech či exteriérech, hudby nebo filmů, a to vše na jediné políčku filmu.
Na tradiční vztah negativ - pozitiv Šigut postupně rezignuje na samém počátku devadesátých let. Od té doby autor zaznamenává své aktivity a procesy v přírodě přímo na citlivou vrstvu fotografického papíru, kdy zdrojem světla a energií je příroda (denní světlo, hvězdy, měsíc, oheň, světlušky...). Emulze tu nemá jen fotografickou funkci, ale překračuje ji a reprezentuje světlo citlivost veškeré hmoty. Svoji práci, tedy pokládání fotopapírů do volné přírody (v řádu několika dnů, nebo i týdnů), spojuje autor s obdobami rituálů ve svých velmi osobních a intimních nočních performancích.
Historik fotografie Josef Moucha ve své studii Zrození Múzy řadí Jiřího Šiguta ke dvaceti českým tvůrcům (např. J. Sudek, F. Drtikol, J. Funke, J. Štýrský, E. Medková, J. Svoboda, J. Koudelka ad.), kteří během 20. století prosadili posuny vnímání uměleckých možností média fotografie.